Jeden den v sicilské Katánii

Katánie je divná.Ne, vážně. Jinak se to říct nedá. Historii jsem nestudovala, ale zdá se, že město bylo průmyslovým králem před sto lety. Všude jsou prázdné továrny se zubatou střechou, vysoké cihlové komíny, zborcené zdi a podivné plácky. To je v dnešní době hodně in. Kdyby se do toho pustili architekti, tak bude za pár let k mání spousta moderních loftů a celá umělecká scéna se přesune dělat performance právě do těchto prostor.

Katánie má ale ještě jednu výhodu- Etnu. Magnet. Přitahuje váš pohled, váš zájem, vaše myšlenky. Taky turisty. Je živá, tím pádem nebezpečná a každý ji chce vidět zblízka. Autobusem se dostanete až do poloviny sopky. Jsou tam dvě restaurace alpského rázu a taky pár kráterů, na které se dá vystoupat. Kdybyste chtěli nahlédnout do bublajícího kráteru na samém vrcholu, pak se můžete za odpovídající sumu nechat vyvézt autem. Celé podloží Etny tvoří vyhaslá láva, která je černočerná. Sem tam se uchytily keříky, které v srpnu žlutě kvetou, ale jinak uvidíte jen fascinující mrtvou černotu. Dolů do Katánie jsme se dostali až odpoledne. Vydali jsme se hlavní ulicí směrem k centru. Po chvíli jsme zabočili do menší uličky. Byla varovně tmavá. V mžiku jsme se stali nevítanými hosty. Kráčeli jsme rychle a sebevědomě, ale pohledy, které nás v tom tichu doprovázely, byly tísnivé. Na zápraží seděla jedna žena, kolem 50ti let, krátkou sukni vyhrnutou nad pas, síťkované tílko, výrazně namalovaná- úplně jasná. Ze tmy chodby za ní vykukoval statný černoch. Polkla jsem a dívala se už jen dopředu. Na rohu stála jiná žena, opět krátká sukně vyhrnutá nad pas a už jen podprsenka. Ticho, jenom oči- ze všech vchodů, ze všech oken. Rychle jsme zahnuli, ulice se naštěstí trochu prosvětlila a nám se podařilo dostat se do blízkého parku. Příliš jsme si ale nepolepšili, parta mafiánů se právě začala hádat o peníze. Jeden z nich vzal židli a hodil ji po ostatních. Druhý udělal to stejné s balíkem peněz. Sicíle.

Když jsme prošli centrum, začalo se stmívat. My jsme zamířili na autobusové nádraží- zjistit, kdy nám jede spoj na letiště. Aha, on jel poslední v šest! Měli jsme ale ještě dost času vyřešit tento problém. Místo autobusů se na parkovišti do půlkruhu rozestavěly kamiony a sklopily boční desky. A vevnitř? Bary. Spousta jídla a pití. Začaly se rozsvěcet, místní přicházeli a usedali k plastovým stolkům uprostřed kruhu. Jeden jsme si taky zabrali a do noci jedli a pili. Nakonec jsme se ale museli vydat pěšky na letiště. Cestou jsme se zeptali na cestu. „To půjdete pořád rovně, na dálnici hned uvidíte ukazatele, tak za pumpou sejdete, pod vlakem a kolem obchodu a už jste tam.“ Zdálo se to být za rohem. Cestou na dálnici jsme míjeli stánek s naleštěnými melouny a podivným prodavačem. Melouny ve tři ráno? Podezřelé. Kousek dál opět pár žen s krátkou sukní a v povzdálí mladý pán s řetězem kolem krku a mnoha prsteny. Snad jen díky těm panákům grappy jsme neměli strach. Po hodině jsme si byli jistí, že jsme zabloudili a už nikdy nenajdeme cestu. Ale k našemu obrovskému překvapení jsme podešli koleje a objevil se obchod a v dálce už přátelsky svítilo letiště. Z toho jediného dne jsme se vzpamatovávali ještě dlouho, ale brzy převážil pocit, že kdyby se naskytla příležitost, okamžitě se tam podíváme znovu.

1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (Doposud nehlasováno)
Loading...Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

17 − 12 =

     Znovu načíst kód

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>