Až do loňského roku se mi nepodařilo se do Španělska někdy podívat. Rozhodli jsme se vyrazit v dubnu na jih. Přiletěli jsme do Málagy, kde byla první sklizeň jahod. Cíl celé cesty byl v Granadě, kde na nás čekala kamarádka. Vydali jsme se rovnou tím směrem.. Vyjeli jsme autobusem první zastávku za město a plni energie začali stopovat. Ale nějak jsme neměli, kam si stoupnout, pořád se zdálo, že jsme ve městě- asi už tedy dalším. Od moře nás sice oddělovala jen jedna řada domů, ale zato nakonečná. Auta nezastavovala, tak jsme šli kus pěšky, že se to třeba zlepší. Ale nezlepšilo. Tak zase kus. A zase nic. A zase kus. Až je najednou večer, my znaveně shazujeme batohy na pláži, 20km od Málagy a v tichosti večeříme. Ráno to znovu zkoušíme, značně skeptičtí, a není to lepší. Po poledni už to vzdáváme úplně a jedeme autobusem do vnitrozemí, kde se nám podaří zastavit první auto a už to jde. Večer se šťastně shledáváme v Granadě, kde je vedro k zalknutí a ironický výhled na zasněžené hory. Celé tři dny ignorujeme doporučení k návštěve Alhambry, protože my nevzdělaní tupci nevíme, co to je. Teď už víme. A nechápeme, proč jsme tam nešli. Loučíme se s kamarádkou a hezkým počasím a pokračujeme stopem dál, směrem k Seville. Nebe se chmuří a občas kape a my se v neděli večer ocitneme v opuštěném městěčku Campillos, odkud už se nedostaneme. Marně hledáme, kde by se dalo přespat, až si všimneme zvláštní věci- všechny vchodové dveře jdou dokořán, za nimi malá chodbička. Vybereme si jeden velký dům a číháme v nedaleké hospodě. O půlnoci se k němu vypravíme, ale už je pozdě- dveře jsou zavřené. Houkneme na pána na balkoně, jesli by nám nemohl otevřít a on nám po pár dotazech nabídne vlastní druhý byt. Sice je to jen místnost bez oken, ale má přístup na balkon s vodou. Ve spánku drcnu do lahve brandy, kterou jsme si dali k posteli a za chvíli už se line odér celým pokojem. Panicky vytíráme podlahu oblečením, ale dobře víme, že až ráno pán přijde, bude nás mít za alkoholiky. Druhý den se rozhodneme jet kousek vlakem. Je nám v tu chvíli tak pohodlně, že přeslechneme název naší zastávky, na poslední chvíli panicky vyskočíme a zvenku se díváme na odjíždějící jídlo, bundu, náhradu rozlité brandy a mapu. Zůstaneme stát v malé horské vesnici, kde není nic a nikdo, slunce zapadá. Najdeme jedinou otevřenou restauraci- v hotelu. Drze se zeptáme, zda by se nedalo přespat na terase a po chvíli rozmýšlení dostaneme vlastní pokoj.

Ráno si zcela plánovaně necháme zkazit chuť na Gibraltaru, který je proslulý nejen divokými makaky a přechodem přes ranvej, ale i naprosto britskou atmosférou- která začíná při překročení hranic angličtinou, červenou telefonní budkou, ale hlavně mrholením a mlhou. K opicím nemá smysl se dostávat jinak, než neskutenčně drahou lanovkou. Ale jsou tam, s urousanými kožíšky a drzýma prackama sedí na betonových zřícenínách. V mlze působily obzvášť bizarně. Cesta do Málagy už jde docela snadno- ale třicet kilometrů před ní nastává stejný problém se zabydleným pobřežím. Bez váhání nastupujeme do autobusu, protože potřebujeme stihnout letadlo a posmíváme se zoufalým stopařům, které cestou míjíme.